Sledovali jste televizní exotickou reality show Hotel Paradise? Já ano, tedy vlastně jen pasivně, byl jsem k tomu nucen mou drahou polovičkou:-) Původně jsem tento článek chtěl napsat hned po skončení trapného a nízkého finálového večera této tzv. show, pak jsem si to rozmyslel a nyní s odstupem času se k tomu opět vracím.
Nechci se nijak dlouhosáhle rozepisovat, ale rád bych naznačil jednu myšlenku, která mě provází posledních pár let čím dál tím častěji. Když necháme stranou to, že celá reality show nebyla divácky příliš úspěšná (dle ATO-Mediaresearch to bylo zhruba od 150 – 200.000 diváků v cílové skupině 15+) a show byla nepovedená, nepromyšlená a s nestálými pravidly, vyplul napovrch jeden zásadní faktor, který platí pro dnešní dobu.
Jaký faktor?
Faktor osobnostní. Tedy, kdo Hotel Paradise vyhrál? … Vítězkou se stala Nela. Blonďatá slečna, zákeřná, pomlouvačná, sobecká, hloupá (myšleno jen se základním vzděláním) a ochotná jít přes mrtvoly jen proto, aby dosáhla svého cíle. Ta Nela, která by již v show bez pomoci svých spoluhráčů – partnerů (a i protivníků) v reality show nebyla a ta stejná Nela, která ve finále prohlásí, že by se o výhru asi nepodělila (přičemž ta hra byla o párech a i její partner to pěkně popsal).
Nedávno jsem četl knihu od pana Ivo Tomana: O úspěchu, kde poměrně pěkně popisuje právě tento jev. Tedy že pouze lidé bez charakteru, bez těch tzv. dobrých vlastností se mohou někam dostat a něčeho dosáhnout a popisuje to v knize i na konkrétních příkladech z historie. Osobně si myslím, že je to pravda, ale je to trochu smutné, nemyslíte?